Historie

Tři města, podobné osudy

V době vypovídání židovského obyvatelstva ze slezských měst v 16. století, předpokládáme, že se především z polských měst, ale i českých dostává na území Jesenicka první židovská komunita, mnohdy i s jejich náboženskými představiteli z Moravy. Především z polského Prudniku a Vratislavi přichází na Osoblažsko první členové budoucí židovské náboženské obce.

Na přelomu 18. a 19. století byli bohatí Židé v českých zemích stále častěji tlačeni k tomu, aby investovali do průmyslového podnikání. Na rozdíl od křesťanských řemeslníků nebyli svazováni žádnými cechovními pravidly a mohli se tak lépe přizpůsobit moderním trendům a technologickému pokroku. Jejich úspěchy však nemohly zůstat nepovšimnuty . Pro křesťanské živnostníky se brzy staly stali nebezpečnosou konkurencí, což vyvolávalo mezi oběma skupinami napětí přerustající mnohdy v otevřenou nenávost- nejčastěji pogromy. Mezi zakladateli zdejšího moderního průmyslu tak najdeme mnoho židovské obchodníky, bankéře a průmyslníky. Ke skutečně impozantnímu nástupu židovských obyvatel do ekonomiky a průmyslu v Čechách, na Moravě a ve Slezsku došlo poté, co jim byla v roce 1848 zaručena svoboda pohybu a usídlení a v roce 1867 přiznána formální rovnoprávnost. Židé investovali do těžkého , lehkého, i potravinářského průmyslu, do zemědělství a železnice. Měli tak lví podíl na tom, že se na přelomu 19. a 20. století české zěmě staly průmyslově nejvyvinutějším územím Rakouska -Uherska. Po I. sv. válce , kdy se hospodářství českých zemí - v důsledku ztráty vazeb na rakouská průmyslová a bankovní centra - ocitlo v obtížné situaci, přispěli židovští podnikatelé a obchodníci nemalou měrou ke konsolidaci nového státu tím, že napomáhali k nové orientaci jeho průmyslu, obchodu a finančnictví. Až do II. sv. války působili významně ve všech sférách československého průmyslu a obchodu.

V druhé polovině 19. století započal proces postupné industrializace rakouské části Slezska. Rozvoj lázeňství, textilnictví a kamenoprůmyslu. Rovněž vybudování rychlého a spolehlivého dopravního spojení. Zvyšující se požadavek na pracovníky mělo za následek zalidňování zdejšího kraje, což sebou přinášelo i mnoho nových obchodních a podnikatelských možností. Toho využili i mnozí židé, kteří ve vznikajícím průmyslových centrech vycítili svou příležitost.

Celkem tak bylo v roce 1947 uznáno státem v českých zemích 53 židovských náboženských obcí. V Čechách třicet tři. Na Moravě a ve Slezsku potom devatenáct, mezi nimi i Krnov.

Vystěhovalecká vlna do židovského státu, vrcholící počátkem roku 1949 sebou však strhává významnou část členstva židovských obcí – a pro kterou se další existence mnoha z nich stává diskutabilní. Návrh Rady na novou reorganizaci obcí, pravděpodobně z roku 1950, poukazuje na výtky poúnorových úřadů k jejich dosavadnímu fungování a činnosti. Jedná se zvláště o důsledek omezování organizovaného a širokého židovského společenství státem a to především získáním kontroly nad jeho financováním – konstituovaným Církevním zákonem nad všemi církvemi a náboženskými společnostmi konce roku 1949. Rada byla dotlačena k tomu, aby se problémem úbytku členstva obcí a materiálním ohrožením jejich činnosti zabývala a řešila ho. Poprvé tak byl židovským obcím navržen model synagogálních sborů, ne nepodobný filiálním sborům u křesťanských církví. Jejich principem bylo omezení funkcí některých obcí přenesením jejich administrativní činnosti na výše nadřazenou, mateřskou obec. Tím přišla obec o status ŽNO a vznikl synagogální sbor, jež měl mít autonomii v náboženských a kulturních záležitostech. Sídla mateřských židovských obcí měla odpovídat krajskému zřízení.

V lednu roku 1962 zanikla obec v Olomouci a jako synagogální sbor byla zařazena pod ŽNO v Ostravě – společně s Brnem tak představovala jediné dvě slezsko-moravské obce, neboť ještě dříve, neznámo přesněji kdy, ztratilo status ŽNO židovské společenství v Krnově. Synagogálních sborů zůstalo mezi třiceti čtyřiceti, těžko ale odhadovat míru jejich aktivity a činnosti. Stav nebyl jednoznačný ani v následujících desetiletích .

Vidnava

Historie židů v tomto městysu se datuje již před rok 1740. Posléze v roce 1952 bylo povoleno nově osmi židovským rodinám se zde usadit za toleranční peníz a provozovat své živnosti. Domníváme se, že getu se v domě 44 nacházela menší modlitebna, která pro svou zchátralost byla později stržena.

Je doloženo rovněž nepočetné obyvatelstvo židovského původu ve městě Javorník, které nemělo vlastní samostatnou židovskou náboženskou obec.

Zlaté Hory

Rovněž menší židovská komunita se od 2. pol. 19 . století nacházela v tomto městě. Kam ji především přitahoval obor zlatnictví. Později rovněž se stalo významným vyhledávaným lázeňským místem, pro svoji tolerantní náladu v sanatoriu, které vlastnil židovský lékař Dr. Schweinburg.

Transporty a pochody smrti

Po nedobrovolném odchodu či spíše útěku velkého množství Židů ze zabraného československého pohraničí nastalo období nenápadné transportace zbývající hrstky do koncentračních a vyhlazovacích táborů. Samotné deportace Židů začaly v Sudetech v průběhu roku 1942 . Podobně jako pro Židy z protektorátu se i pro ty se sudetské Župy stalo konečnou či přestupní stanicí terezínské ghetto. Nacisté vypravili z Opavy do Terezína 7 transportů. Lidé vybraní do transportů pocházeli ze všech částí slezské župy, Bruntál, Zlaté Hory, Frývaldov. Shromaždištěm byla opavská vazební věznice, nástupní stanice Opava-východ. Osvobození se dočkalo pouze .... V terezínských transportech. Transport " na východ" až na vyjímky nepřežil nikdo.

V okrese Jeseník byly zjištěny případy pochodů smrti v obcích Mikulovice, Velké Kunětice, Vidnava, Bernartice, Javorník a Bílá Voda. Všechny pochody byly eskortovány esesáky v době od konce ledna 1945 do prvé poloviny 1945 za největších mrazů.

V rámci pochodů smrti na počátku roku 1945 procházeli severním okrajem Jesenicka Židé z Osvětimi, zbýdačené kolony se pohybovaly po ose Cukmantl - Mikulovice - Velké Kunětice-Vidnava- Bernatice -Bílá Voda, zde opoustěli území a pokračovaly do Kladska, řada z nich cestou padla, případně byla zastřelena doprovodem. Ubožáci prý sami prosili vyčerpáním o smrt.

Nezpochybnitelné nálezy ostatků vězňů koncentračních táborů na území Polska, které jejich strážní hnali v krutých lednových a únorových mrazech roku 1945 přes Frývaldovsko na západ.

Nutné je však rovněž doplnit, že Židé nejen Frývaldovskem procházeli a umírali zde, ale také zde pracovali v pracovních komandech, které byly lokalizovány v budovách vojenské posádky v Mikulovicích, či bývalém kněžském semináři ve Vidnavě, případně na jiných místech v horách okolo Domašova. U firmy Vohnwinkel v Kobylé působilo konado E 743. složené z britských válečných zajatců židovského původu. Čemuž nasvědčují jeiich jména Landmann, Yehoshua, Picker, Ephraim Mizrahi.

PŘECHODY HRANIC ŽIDŮ PŘEŽIVŠÍCH HOLOCAUST

Vraceli se ti nemnozí Židé, kteří přežili genocidu svého národa ve vyhlazovacích táborech. Přicházeli domů, aby čekali, kdo z rodiny se ještě vrátí, a aby zjistili, co z jejich majetku zůstalo zachováno. Ve většině případů pro ně ale začala další neblahá kapitola života, kapitola o nenávisti sahající až za hroby obětí holocaustu, kapitola hrabivosti nových mocipánů.

Smyslem tohoto nelegální průchodu Jesenickem byla snaha dostat se do Mnichova a americké okupační zóny a za pomocí UNRRA se dostat do Palestiny. V Praze byla za tímto účelem zřízena Repatriační židovská agentura v ulici Josefská, kam měli nelegální uprchlíci namířeno. Šlo o polské státní příslušníky židovské národnosti, tato skupina byla 18.7. 1946 odeslána vlakem do Prahy, za zmíněnou repatriační misí .

Jeseník

Ve městě Jeseník je doloženo židovské obyvatelstvo v 2. pol. 19. stol. Především zde vynikají první židovští podnikatelé v oblasti pohostinství. Později, především vynikli židovští lékaři jako slavní nástupci a pokračovatelé priessnitzových metod. Rovněž můžeme i úspěch zdejšího textilu přičítat obchodním kontaktům.

V Jeseníku nikdy nebyl trvale přítomen rabín, vždy zdejší komunita byla závislá na krnovské židovské obci.

O většinu svých obyvatel židovského původu přišel Jeseník během shoa.

Rovněž nacházíme vazby na lázně v Lipové. Petr Western zde figuroval jako majoritní vlastník. Syn zakladatele Karl Schrott byl znám liberalním přístupem v jiným náboženstvím, jeho sestra Markéta byla provdána za Ottu Schliessera.

Klienti lázní

Nahlížíme-li se do seznamů hostů, kteří navštívili místní lázně, najdeme jména pacientů jako Grünfeldy, Löwy, Weiszsy Morkesy .. z Waschingtonu, Vídně, Opavy, Litoměřic, Opole. Je zřejmé, že jesenické lázně byly vždy navštěvovány židovskou klientelou . Měli zde k dispozici i vlastní košer restauraci, ale povětšinou se jednalo o již asimilované, ale i tzv. koftanové typicky oblečené příslušníky.