Židovské osídlení na Osoblažsku

Židovské osídlení je v Osoblaze doloženo již začátkem 14. století. O sto let později se
zakoupili také uvnitř městských hradeb. V následujících letech se židovská čtvrť v Osoblaze stala
útočištěm uprchlíků, a to v několika vlnách. Roku 1334 jednalo o vyhnance z Hlubčic (německy
Leobschütz, polsky Głubczyce), roku 1570 z Prudnika (německy Neustadt) a roku 1670 z Vídně.
Roku 1582 zakázal český král Rudolf II. Habsburský, na naléhání slezských stavů, trvalý pobyt
Židů ve Slezsku. Výjimku obdržely jen hornoslezská Biała Prudnicka (německy Zülz) a
dolnoslezský Głogów (německy Glogau). Biała se stala věhlasnou židovskou obcí. Pocházel z ní i
Mejr, syn Jehudy Lejba, autor barevné výmalby synagogy v Boskovicích. Ve Středověku patřila Osoblaha olomouckým biskupům a tvořila součást tzv. moravské enklávy ve Slezsku. Právě moravská příslušnost Osoblahy, jež se řadila podle moravského zemského práva jakož i tolerantní postoj a ekonomický zájme olomouckých biskupů, umožnily existenci zdejší židovské obce. Navzdory tomumusíme konstatovat, že Židé byli v křesťanských zemích pronásledováni. Nesměli vlastnit půdu a pracovat v zemědělství, ve výkonu řemesel i obchodu je omezovaly křesťanské cechy, do kterých přístup neměli. Museli nosit vysoký klobouk nebo žluté označení na oděvu, čímž byli odlišeni od ostatních obyvatel. Mělo se tak zabránit nevědomým sexuálním stykům Židů s křesťankami.Osoblaha proto v 16.-19. Století tedy po celou dobu zákazu pobytu Židů ve Slezsku, plnila roli významného židovského střediska. Osoblažští Židé především s úspěchem zprostředkovávali výměnu zboží mezi Moravou a Slezskem a obchodovali v širokém okruhu až k řece Odře. Působila tu řada významných rabínů, např. od roku 1750 Gerson ben Abraham Chajes, jenž prozději působil jako moravský zemský rabín v Mikulově. Židé se na předměstí Osoblahy usadili nejpozději na začátku 14.století. O sto let později se zakoupili také uvnitř městských hradeb. V následujících letech se židovská čtvrť v Osoblaze stala útočištěm uprchlíků, a to v několika vlnách. Roku 1334 jednalo o vyhnance z Hlubčic (německy Leobschütz, polsky Głubczyce), roku 1570 z Prudnika (německy Neustadt) a roku 1670 z Vídně.
Roku 1582 zakázal český král Rudolf II. Habsburský, na naléhání slezských stavů, trvalý pobyt Židů ve Slezsku. Výjimku obdržely jen hornoslezská Biała Prudnicka (německy Zülz) a dolnoslezský Głogów (německy Glogau). Biała se stala věhlasnou židovskou obcí. Pocházel z ní i Mejr, syn Jehudy Lejba, autor barevné výmalby synagogy v Boskovicích.
Osoblaha se proměnila v důležité židovské středisko široké oblasti horního povodí Odry. Ekonomickou prosperitu zdejší židovské obce zajistilo rozsáhlé privilegium biskupa Viléma Prusinovského, povolující provozovat obchod s různým zbožím. Židovské elity se tradičně věnovaly finančnictví, zvláště půjčování peněz na úrok. Církev považovala úrok za nemorální sebeobohacování, které vzniká bez práce, a tak ho křesťanům zakazovala. Tím se uvolnilo místo pro aktivity Židů na tomto poli. Moše Manasse z Osoblahy se v 17. století dokonce vypracoval na dodavatele kovu do císařské mincovny ve Vratislavi (německy Breslau, polsky Wrocław). Vedle bohatých obchodníků, kteří zprostředkovávali dálkový obchod, zde žili i drobní řemeslníci a v okolních vesnicích působící podomní obchodníci s opotřebovanými věcmi. Z důvodu nerovných podmínek byla velká většina obyvatel štetlu chudší než jejich křesťanští sousedé. Ve vzdělání však Židé výrazně předstihovali křesťany. Každý 12letý židovský chlapec musel umět číst bohoslužebné texty, psané hebrejsky a aramejsky, aby byl přijat za plnoprávného člena obce. Studium Tóry a talmudu bylo považováno za nejvyšší z mužských ctností. V 18. století mezi zdejšími vzdělanci vynikl rabín Gerson Abraham Kajus (Chajot), který se později stal vrchním moravským zemským rabínem se sídlem v Mikulově. Největšího počtu členů dosáhlo židovské společenství v Osoblaze roku 1847 počtem 880 osob, tedy asi 20 % všech obyvatel města. S příchodem občanské společnosti po revoluci roku 1848, která přinesla rovnoprávnost a volný pohyb, začalo rychlé stěhování Židů z periferní Osoblahy za lepšími podmínkami do větších měst (Krnov, Opava, Vídeň) i do zámoří (hlavně Jižní Amerika). Posledním osoblažským rabínem byl Moses Rudolfer. Jeho syn David se stal rabínem v Krnově. Na přelomu 20. a 30. let 20. století žilo v Osoblaze již méně než 40 Židů. Židovskou čtvrť v Osoblaze tvořily tři ulice s třicítkou domů severozápadně, severně a severovýchodně od náměstí. Mezi nimi byla židovská škola, rituální lázeň (mikve), rituální porážka (šlachta), palírna kořalky a chudobinec. Většina domů byla pro prostorovou stísněnost ghetta rozdělena mezi několik vlastníků. Do ulice směřovaly prodejní kvelby těchto domů. Pozdně barokní synagoga lvovského typu (tedy se čtyřsloupím uprostřed hlavního sálu) stála na návrší nedaleko vstupu do hřbitova. Tento východní typ synagog se v českých zemích vyskytoval jen velmi zřídka.
Pro celkovou zchátralost byla roku 1933 zbourána. Židovskou čtvrť spolu s centrem města zničila Rudá armáda roku 1945 při válečných bojích. Sudetoněmečtí obyvatelé Osoblahy byli vyhnáni, a protože novodosídlenci neměli k místu vztah, neexistuje dnes již ani uliční síť bývalého ghetta. Vyjma hřbitova se z něj nezachoval jediný objekt.
Od druhé poloviny 19. Století se však Židé začali z periferní Osoblahy stěhovat za lepšími podmínkami nejen do větších měst, ale i do zámoří. Proto na počátku 20. Století žilo v obvodu osoblažské obce již jen okolo 100 osob. V roce 1928 byla osoblažská obec definitivně zrušena a zbytek jejich členů přešel k židovským obcím v Krnově a Frývadlově. Na podzim roku 1938, kdy byla Osoblaha zabrána nacistickým Německem, se tu již žádný občan židovského vyznání neneacházel. Židovská čtvrť byla spolu s městem zničena během válečných bojů v roce 1945. V Osoblaze se do dnešní doby dochoval starý židovský hřbitov, který byl založen ve druhé polovině 14. Století a nový hřbitov z roku 1894.
Z Osoblahy pocházela rodina Gesslerova (+syn Paul+Hans), která přesídlila do Krnova. Rodina utekla ze Sudet 1938 do Budapešti. Syn Paul zachynul dle neověřených informací při SNP a syn Hans v plynové komoře v Osvětimi.